Web nejen o cyklistice
Parametry trasy | |||||||
Najeté kilometry | 88,5 | Doba jízdy | 5:45 - horské kolo,natěžko | Průměrná rychlost | 15,5 | Převýšení | 2550 metrů ! |
St. Colomban leží na cestě k sedlu Col du Glandon, čili je jasné, že cesta hned od začátku bude stoupat (pokud se teda nevydáte zpět k St.Etiénne). Předchozí část stoupání na Col du Glandon jsem popsal v jiném článku, ta druhá se dá v podstatě rozdělito do třech částí. Hned za kempem začíná ta drsnější, cesta stoupá nahoru se sklonem až jedenáct procent na kilometr, což už je s brašnama a nákladem slušná dřina. Cesta se vine po levé straně údolí, pak překročí řeku a chvíli se vine po straně pravé - zde se sklon trochu umoudří a sníží se na přijatelných 5-7%. Pak se cesta opět přesune na levou stranu, krajina se otevře a stromy ustoupí louce. Za malinkou osadou začíná třetí a poslední část stoupání. Ta je méně členitá, zato je prudká až hrůza - opět 11%. Navíc tento úsek ubíhá trochu pomaleji, protože asi na třech kilometrech je jen jedna vracečka, celé jsou to jen dlouhé traverzy údolím a posléze nad ním. Na konci ale ještě přijdou dvě zatáčky a pak kýžený vrchol. Rozhodně je to stoupání, které patří k těm těžkým.
Dobrým způsobem, jak se během pár minut podívat na 2 horská sedla, je sjet kousek pod Col du Glandon (asi 10 výškových metrů) a pak se vydat vzhůru na Col de la Croix de Fer. Toto sedlo je v těsném sousedství, takže vyjet jej dá ve srovnání s předchozím kusem cesty jen malou práci. Silnice vede téměř přímo nahoru po dlouhé traverze, sklon je okolo 6% a z vlstní zkušenosti musím říct, že je to fakt v pohodě. Vzdálenostně to jsou tak tři kilometry, čili do deseti minut jsme se Svobem byli nahoře. Z vršku je nádherný pohled, okolí je jen skalnaté a travnaté, takže jde hezky vidět, jak cesta na obě strany klesá do údolí. Nahoře toho stejně jako na Col du Glandon moc není, ale našlo by se tu nějaké to občerstvení a malý informační kiosek plný materálů o zdejší oblasti.
Jelikož je jedním z cílů této etapy letovisko Alpe d'Huez, je nezbytné se vrátit stejnou cestou na křižovatku pod Col du Glandon, což je otázka tak tří minut, pokud vynecháme brždění Odsud klesání pokračuje otevřenou krajinou ještě stále bez jediného stromu po klikaté cestě směrem k přehradě Grand Maison. Trošku překvapí, že silnice nad přehradu stoupá, cca 70 výškových metrů. Sjezd za přehradou pokračuje poměrně prudce opět dolů po pravé straně údolí, místy cesta klesá i s 10% sklonem, pak se to ale trochu vyrovná a v průměru se dostáváme okolo 7%. Ráz klesání se mění, přidávají se stromy a postupně se klesá až k říčce sevřené skalami. Za malým mostem přichází další překvapení, tentokrát v podobě hodně prudkého stoupání (asi přes čtyři vracečky) nad údolí do malého města La Riviére d'Allemont. V profilu to sice vypadá v pohodě tak na 5%, ale ta hlavní část má místy dost přes deset procent. Za touto epizodou klesání pokračuje až k další přehradě s elektrárnou (EdF), silnice pak pokračuje přes dlouhý most překlenující část přehrady. Poslední kousek klesání je z hráze až k napojení na hlavní cestu v městečku Rochetailée.
Hlavní cesta moc zábavy nepřináší, ale v tomto bodě slouží jen k přemístění plochým údolím až do města Le Bourg-d'Oisans. To je vcelku ideální možnost k občerstvení a malému odpočinku, protože cesta na Alpe-d'Huez je dost záživná. Silnice stoupá serpentinovitě se stabilním sklonem přímo po skále. Při slunečném dni je to tady jako na pánvi, ale ten zážitek stojí za to. Je to velmi oblíbený cíl několika stovek cyklistů denně, tenhle kopec je vyhlášený. Jedním z důvodů je i to, že je dost jedinečný tím, jak se zvedá nad údolí a i při převýšení skoro kilometr je pořád vidět výchozí místo (jen o trochu menší :)) V každé serpentině je nadmořská výška a její číslo, tahle motivace není vůbec na škodu. Já tenhle kopec považuji za to nejtěžší, co jsme v roce 2010 jeli, dílem na tom nese vinu jedno překonaneé sedlo, dílem je to vedro, ve kterém jsme to jeli a dílem ten sklon...
Příjezd do města je nicméně už v pohodě, sklon je přijatelný, navíc vědomí blížícího se závěru je posilující. Na konci stoupání přímo ve městě jsou stupně vítězů, kde se spousta cyklistů fotí a užívá si ten pocit štěstí po zdolání těžkého kopce Nicméně kopec zde ještě nekončí, ještě je nezbytné vyšlápnout nad město okolo hromady lanovek a vleků, hotelů, restaurací a apartmánů... V zimě je to tu evidentně hukot. Za městem končí civilizovaná silnice a následuje napůl asfalt a napůl šotolina, která vede na sedlo Col de Sarenne. Najednou se ocitáme jakoby jinde, okolo se pasou krávy, nikde žádné auto, prostě klid. Alpe-d'Huez zůstává schované za kopcem a následující dva a půl kilometru stoupání okolo pastevecké chaty, které pokračuje traverzou až na sedlo, je zážitek úplně z jiného soudku.
Col de Sarenne je úplně malé sedlo, je tam jen jedna usedlost, žádné bufety, hromady lidí a tak. Na jeho druhé straně se naskytne naprosto úchvatný pohled na krajinu. Doteď nemůžu věřit tomu, jak velký rozdíl to byl oproti krajině kousek pod sedlem :) Sjezd z Col de Sarenne je stejně úchvatný jako krajina, úzká cesta se klikatí a prudce klesá, obzvláště první polovina je opravdu prudká. Pak se objeví první vesnice a cesta se pomalu rozšiřuje, až se opět vrátí do "civilizace". Zatímco vrchní část klesání je úplně holá, ta spodní se noří sem tam do lesa a pokračuje v klesání, ale už údolím. Poslední vesnicí před sjezdem zpět na hlavní cestu (ze které jsme v Le Bourg-d'Oisans sjížděli jen kvůli překonání stoupání) je Mizoën. Tady je i kemp, jen pozor - je to kemp u hotelu a není to moc dobře označeno (je potřeba vjet do jedné z bočních uliček). Byl to snad nejzvláštnější kemp - na jedné straně hotel a na druhé kostel. Ale byla to pekelně dobrá etapa...