Cyklovýlety - Švýcarsko 2006

Web nejen o cyklistice

  

Cyklovýlety v roce 2006

Švýcarsko - Itálie 2006

St.Casian - Albulapass - St.Moritz - Julierpass - Tiefencastel - St.Casian

Parametry trasy
Najeté kilometry111,06 Doba jízdy5:46:42 Průměrná rychlost19,2

Na tento den jsme nachystali silnější etapu se dvěma sedly přes dva tisíce metrů (vlastně okolo 2300 m). Byla to pro nás výzva, protože moc etap s takovým převýšením jsme nejeli.
Cesta začíná sjezdem směr Tiefencastel, ale zhruba po dvou kilometrech se dostáváme k odbočce, kterou míjíme Tiefencastel a jedeme přes krásný dřevěný most nad slušnou průrvou směrem na Brienz a Alvaneu Bad. Cesta neklesá tak moc jako přímo na Tiefencastel, ale o to zábavnější je koukat se po okolí. Cesta ale není zase až tak široká, takže je to nutné vhodně kombinovat s koukáním před sebe :) V Alvaneu Bad (což je takové malé malebné městečko nedaleko něhož najdeme i golfové hřiště) je konec klesání a pak po krátké rovince právě kolem hřiště se jede směrem na Filisur. Za odbočkou právě do Filisuru začíná cesta stoupat. Zpočátku to není nic moc kopec, po pravé straně je údolí s řekou a po levé hora. Naproti se pak objeví na boku kopce betonová terasa a při podrobnějším zkoumání vyděšený cyklista zjistí, že po ní vede cesta a že po ní pojede. Právě pasáž po terase je z této části stoupání to nejhorší. Navíc stačí trocha slunce a cyklista se docela slušně smaží, protože kolem je jenom skála, žádný stín. Ale je to jen kousek a pak už se po rovnějším kousku dostáváme do Bergünu. Odsud je to ještě skoro kilometr převýšení, takže vlastně jsme ještě pořád na začátku.

Za Bergünem se cesta začne drát nahoru s dvojnásobným sklonem než před ním. Následujících čtyři sta výškových metrů je rozloženo pouze do necelých pěti kilometrů. Je to nejprudší a zároveň suverénně nejkrásnější část etapy. Cesta je tady docela úzká a každou chvíli ji křižuje vlak, který vyjíždí a zase se noří do tunelu. Cestu nekřižuje v pravém slova smyslu, protože buď je v tunelu pod cestou nebo na mostě nad cestou. Cyklista, který má štěstí, má velkou šanci soupeřit s vlakem, protože i při pomalé jízdě jede chvíli souběžně s vlakem, který má nejdříve pod sebou a postupem času se dostává vlak nad něj. Nám se to poštěstilo a když odmyslím to, jak jsme chvílemi záviděli lidem za obrovskými okny Glacier expresu, tak to byla paráda :) Po čase ale tahle pasáž končí, je třeba se vyšplhat do Predy. Před ní opět následuje rovinatější úsek a další příležitost k odpočinku a krátké zastávce k načerpání sil a vody. Ideální je to až za městečkem, kde je vidět o něco málo níže položené nádraží. Zde souběh vlaku a cesty končí, protože vlak už dále pokračuje jen tunelem. A samozřejmě tady začíná naše výhoda, protože uvidíme to, co cestující ne :) Cesta nadále pokračuje s kvalitním sedmiprocentním sklonem, obzvláště za Predou je to ještě docela chuťovka. Po zdolání menšího hřebenu (vpravo dole pod cestou je krásné jezírko - stojí za kouknutí) už se ocitáme nad hranicí dvou tisíc a ubývá stromů, postupně už je okolí jen kamenité. Ale je to krása, cesta je vidět i rozumný kousek dopředu, takže lze se kochat okolím i rozložit si síly. Celé tohle stoupání patří podle mého k jedněm z nejhezčích, protože se tu snoubí jeho malebnost s drsností vrcholové pasáže. Ta patří také k hezkým zážitkům nejen svým stabilním sklonem, ale hlavně krajinou. Okolo cesty jsou všude popadané kusy skal tak, jak po svém odtržení od masivu dopadly do údolí, parádní je nízký "most" přes kamennou suť. Takový jsme snad zatím viděli jen na tomhle sedle. Most je už pod vrcholem, takže pak už stačí jen zdolat vrcholovou pasáž a jste nahoře. Tam je jeden dům, parkoviště a ještě stará vrcholová cedule a pak už jen začínající sjezd do údolí. Přesně tak se nám to líbí, žádná okázalá turistická centra :)

Po zastávce na sedle už ale následuje jako vždy sjezd do údolí. Ten je docela klikatý, ale sklon má slušných skoro šest a půl procenta, takže se po odbrždění rychle rozjíždí. Vzhledem k tomu, že se sjíždí těsně pod úroveň 1700 metrů, jde to tím rychleji. Pak se jede do St. Moritz do lehkého kopečka, který snad stojí za řeč až před samotným městem kdy se cesta kapku zvedne okolo potoka. Pak následuje rovina okolo jezer, to první je v samotém St. Moritz a ta další potkáte cestou na křižovatku pod Julierpass. St. Moritz je skutečné horské centrum, tomu odpovídá i provoz jak na cestě tak na chodnících. A je tu skutečně krásně, za hezkého počasí se na jezeře prohánějí windsurfy, okolo jezera se procházejí lidi, je tu živo.
Ale zpět k Julierpass. V Silvaplaně, která leží na břehu dalšího jezera se tedy odbočuje vpravo a cesta začne stoupat asi třicet metrů hned za křižovatkou. Je vhodné vyhrábnout tam hned ze startu nějaký lehčí převod, protože cesta je zpočátku dost prudká (odměnou za námahu je zmenšující se jezero pod vámi). Pak přejde v méně prudší ale táhlé stoupání, které se přestane kroutit a od hospodářského stavení už cesta stoupá se stabilním sklonem. Stromy opět ustoupí kamenům a jede se na otevřené planině, po levé straně zurčí potok a okolo se potulují krávy, je to taky paráda. Po asi šesti a půl kilometrech od výjezdu ze Silvaplany se dostaneme na vrchol. Na něm je jen jedna budka, kiosk Julierpass. Opět nic okázalého, žádné hotely a obrovská parkoviště.

Dolů se nám moc nechtělo, protože se jedná opět o sjezd pod hranici tisíce metrů a St.Casian je ve 1400 metrech, což slibovalo závěrečný výstup. Navíc se zatahovalo a působilo to na nás v kombinaci se sílícím větrem dost stísněně. Naštěstí to vyšlo, nezmokli jsme. Sjezd z Julierpass je super, cesta se sice klikatí, ale ne pořád a navíc jsou v klesání i přestávky. Ta první přichází u jezera Marmorera. Moc dobře si pamatuju, že jezero začíná mostem přes přitékající potok, protože jsme na něj vjeli asi sedmdesátkou :) Kolem jezera vede cesta zčásti v galerii dost výrazně nad jeho hladinou, ale na konci se jí dostáváme trochu blíže. Kromě hráze a informační tabule je zde i kavárnička pro unavené automobilisty :) Pak sjezd opět pokračuje, ještě se objeví asi tři takové pasáže s menším sklonem a hezkými pohledy na údolí, dokud nepřijde prudší sjezd do Tiefencastelu. V téhle chvíli klesání pro nás končí a je třeba se dát vpravo do kopce. Po sto kilometrech a dvou stoupáních to není nic moc, ale kemp nahoře je motivací. Dobré je říct, že tady už se nám konečně podařilo zmoknout a viděli jsme i duhu. Stoupání už pak nebylo o síle, ale jen o vůli. Jednak bylo mokro a stmívalo se a jednak byla docela zima. Ale jako zatím pokaždé jsme to zmákli a vcelku unavení jsme po 2700 nastoupaných metrech dojeli do kempu. Kdo má rád Alpy a krásná Alpská stoupání, tak určitě takovou etapu ocení stejně jako si ji ceníme my.

 
  www.cyklo-vylety.cz - administrátor: L.Poncza, spolupracovník: P.Svoboda, 2008 - 2015
Poslední aktualizace: 2016-03-05 21:53:51
Stránka zobrazena: 31268 krát.