Cyklovýlety - Švýcarsko 2007

Web nejen o cyklistice

  

Cyklovýlety v roce 2007

Švýcarsko

Vierpässefahrt - St.Gotthard-Nufenen-Grimsel-Furkapass

Parametry trasy
Najeté kilometry116,17 Doba jízdy6:28:14 Průměrná rychlost17,95

Tak na tenhle den jsme se těšili dva roky. Zabydleli jsme se v Andermattu a narozdíl od loňska jsme po probuzení viděli slunce :) Lepší počasí jsme si ani nemohli představovat. V noci sice bylo okolo čtyř stupňů, ale to se ve 1450 metrech dá tak trochu čekat. Svobi hned zadokumentoval náš kemp pod lanovkou na Gemsstock a frčeli jsme se dát trochu do pucu. Výhodou tohoto kempu je jeho ještě přijatelná cena (nachází se v atraktivní lokalitě a cenově to každého vyšlo něco okolo 8EUR na osobu při platbě za stan a auto). Kemp není nijak přepychový, ale teplá voda je v ceně, ve sprchách se na topení dají usušit věci (za deště se nám to loni velmi hodilo). Trochu chybí společenská místnost, ale před nepřízní počasí se tu určitě dá mnohem lépe schovat než ve Stradě.

Asi okolo půl desáté jsme vyjeli. Plán byl jasný, vyjet alespoň tři sedla - St.Gotthardpass, pak Nufenenpass a Furkapass. Poslední dvě zmiňovaná patří k sedlům, o kterých se mluví s respektem. Nejedná se o krátká stoupání a výška blížící se k 2500 metrům určitě respekt zaslouží. První na řadě je tedy St.Gotthardpass. Už na počátku minulého století to byla dopravní křižovatka. V současné době je to jedna z hlavních dopravních tepen - pod sedlem vede známý Gotthardský tunel (je zpoplatněn, nestačí mít dálniční známku...), na sedlo vedou pak dvě cesty - jedna nová (s poměrně hustým provozem srovnatelným s provozem na našich hlavních silnicích, jen kamion tam téměř nepotkáte) a jedna stará poskládaná ještě z dlažebních kostech (což je pro silničáře menší peklo - tudy jsme tedy nejeli). Po staré cestě jezdí dodnes ještě koňské povozy, ovšem už jen jako turistická atrakce, kdy se lze takto nechat dopravit z Andermattu až nahoru. My se budeme věnovat tedy hlavní a novější cestě. Stoupání začíná ještě před kruháčem v Hospentalu (rovně Gotthardpass, vpravo Furkapass - jen si vybrat...). Za objezdem je značka, která říká, co máte na devíti kilometrech čekat. Není to málo, ale není to zároveň nejprudší stoupání. Cesta jde nahoru se stabilním sklonem okolo 7%, stačí zapomenout na auta a dostat se do tempa. Asi v polovině za dvěmi zatáčkami u hotelu už začíná být vidět vrcholová pasáž, takže motivace by byla. Okolní kamenité svahy taky stojí za pohled, v údolí po levé straně je větrací šachta z tunelu, co vede pod těmito místy, která naštěstí krajinu příliš neruší. Provoz je tu opravdu dost hustý, takže přestože je to hezké sedlo, dost pozornosti bere soustředění se na cestu. Tady si není možné dovolit začít šněrovat přes půlku cesty. Nicméně na vrchol je to z místa, odkud pocházejí naše fotky hotelu a zatáček, už to je kousek, něco kolem dvou kilometrů. Sklon ničím nepřekvapí a už jste u malého jezírka na vrcholu. A pokud je hezky, tak tady rozhodně nejste sami. Všude kolem plnou motorek a aut, více než na jiných sedlech, které jsme letos popisovali. Sedlo je ale docela rozlehlé, taková plošina. Opět jsou tu nějaké vojenské domečky a taky je tady socha Svatého Gottharda.

Sjezd dolů je parádní, obzvláště výhledy. Zpočátku se dá jet po cestě z litého betonu, která později přejde v dálnici a cyklisté musí jet po staré cestě, kterou už jsem zmiňoval dříve. A to chce nervy, většinou jsou to dlažební kostky. Nicméně nová cesta je udělaná velkoryse, kde se nedala otočit na svahu, stavbaři udělali visutou zatáčku na mostě. Hned z první zatáčky pod vrcholem je opravdu parádní výhled na Airolo nebo z další visuté zatáčky na cestu na Nufenenpass. Cesta je rovná a přehledná, jen pozor na auta. Druhá pasáž po staré cestě se ale moc rychle jet nedá, výhled už taky nic moc, takže je to třeba sjet. Za mokra to musí být docela o zdraví. Nicméně dojezd do Airola už je zase v pohodě. Po odbočení na křižovatce vpravo se ocitnete pod dálničním mostem a po levé straně lze vidět malý kousek přehrady, která určitě slouží k výrobě elektrické energie.

Následuje výstup na Nufenenpass. To je úkol pro silnější povahy, protože převýšení není zanedbatelné. Airolo je zhruba v 1150 metrech a Nufenenpass má skoro 2500. Stoupání má sice asi 21 kilometrů, ale je docela prudké, když si odmyslíme začátek. Ten je takový zahřívací, jede se skoro po rovince, sklon je do 2.5%. Ze Schiavu do All Aqua už to trochu přitvrdí a sklon je skoro 6%. Ta horší pasáž však přijde. Pak už sklon pod 8.5% jde jen velmi výjimečně. V podstatě od začátku se jede do zatáček jen mírně a jsou pasáže, kdy vidíte kilometr před sebe. Stromy žádné, opět vodu s sebou (my jsme byli nuceni natankovat v potoce). Pokud je horko (což my měli), je tohle sedlo opravdu náročné, slunce se nezbavíte a není se téměř ani kam schovat, když člověk zastaví. Posledních pár kilometrů se cesta začne šplhat po svahu a objevují se i nějaké zatáčky, jsou to takové dlouhé serpentiny. Pořád vidíte kus před sebe a chce to trochu vůle, moc to neubývá. Výhled je trošku jednotvárný, ale s rostoucí výškou má skutečně své kouzlo, jdou vidět zasněžené Alpské vrcholy a tak jako byl vidět dopředu docela velký úsek cesty, je krásný výhled na pasáž, co už máte za sebou. Je to jedno ze sedel, které se moc dobře nejede i proto, že zde není téměř žádná odpočinková pasáž a stoupání je na svůj sklon docela dlouhé (část s 8.5% má přes 10 kilometrů).

Nahoře je ale během mikrosekundy vše zapomenuto a otevírá se výhled na řadu ledovců (kdo ví, jak dlouho tam budou, než se lidstvu podaří roztavit je). Je to skutečně paráda, sedlo už je vysoko, takže tomu odpovídá i styl krajiny (nahoře opět jezírko) a panorama. U restaurace a obchůdku se suvenýry je panorama hezky popsaná, odtud se dovíte jména všech viditelných hor a ledovců. Měli jsme konečně štěstí na počasí a musím uznat, že v pravý čas. Být to naopak, tak tohle sedlo bychom si v dešti nemohli dovolit, jelikož je uprostřed masivu a dostat se do kempu znamená přejet buď zpátky Gotthardpass nebo jet dál přes Furkapass. Obojí není sranda, to ani zdaleka. Za pěkného počasí se vyplatí tady chvíli zůstat (dali jsme oběd:)) a kochat se. V téhle chvíli jsme vlastně dosáhli 2km převýšení a to nám pořád zbývalo jedno sedlo. Ale za takového počasí a při takových výhledech se únava rozjíždí citelně lépe. A to platilo víc než 100%. Vrhli jsme se pak dolů do sjezdu směrem na Ulrichen, to je taky paráda, skoro patnáct kilometrů z docela prudkého kopce. Dole jsme se posilnili sladkou Colou (máme vyzkoušeno, že se dobře vstřebává, je to takový náš nakopávač..) a vyrazili do poslední pasáže.

Pak se přece jen začala trošku hlásit proti silnému větru naše únava. Ale z kola jsme nesesedli, i když myšlenka na odpočinek proběhla hlavou. Do Gletsche vedou vcelku slušné serpentiny, nečekali jsme, že tahle pasáž bude prudká skoro 6%. Hlavně nás vyždímal letos nejprudší protivítr. Krajina okolo ale potěší, jede se okolo řeky a až se dostane řeka na úroveň cesty, přejíždí se přes most a následují další serpentiny. Tahle pasáž patří k těm krásným, naproti vidíte serpentiny na Grimselpass. My jsme je k večeru měli skutečně krásně nasvícené. Po vyškrábání se na posledních pár zmiňovaných serpentin, už následuje Gletsch - malebná stanice vysokohorské železnice, která byla postavena za zajímavých okolností. Něco málo o ní lze nalézt v sekci Tipy a článku o železnici Furka. Kdo by si myslel, že Gletsch je větší město, tak pozor, hlavně je to jeden hotel (cca 40EUR za noc) a informační centrum. Jinak je tu vcelku mrtvo, musíte mít s sebou vodu i jídlo.

Oba už jsme toho sice měli po dnešním výletu docela dost, navíc pohled na serpentiny na obou stranách nás moc neuklidnil. Cesta na Furkapass vypadá skutečně monumentálně a respekt si získá téměř okamžitě. Gletsch je sevřený ze třech stran a jen cesta, po které jsme přijeli, vede z kopce :) Chce to brát ale z té lepší stránky, kde jinde je tak blízko tolik vysokých horských sedel, která se dají přejet na silničce :) Tady, s vědomím toho, že je šest večer, kemp je za pořádným kopcem a nohy už čerstvé nejsou ani omylem, jsme se rozhodli vyjet si jen tak z hecu ještě Grimselpass. Nebyla to chyba, výhledy okolo jsou nádherné, těžko se takové hledají. Naštěstí se Grimselpass jede velice dobře, přestože sklon je asi 7%. Výhled na protější serpentiny a na cestu pod sebou, to je psychický doping. Kvůli tomu se sem vyplatí jet a trochu se potrápit. Navíc to už není nahoru takové převýšení, od začátku jde vidět, co člověka čeká a dá se na to tedy připravit. Stoupání je navíc konstantní, nikde žádné nepříjemné překvapení. Tohle dvoutisícové sedlo je v podstatě bonus, 400 metrů převýšení se dá zvládnout. Nahoře už čeká opět restaurace/hotel a taky jezírko a výhled dál do Alp. My neměli moc času, takže jsme hodili jen pár fotek, rozkoukali se okolo a jeli zpět do Gletsche.

A nyní je tu vrchol dnešní etapy. Nikoliv převýšením nebo výškou samotnou, ale tato část je skutečně famózní. Na Furkapass se jede nejprve po svahu, po počátečních dvou serpentinkách je to taková traverza, kde ale vůbec nevadí, že není moc vidět, jak se zvedáte. Před sebou vidíte ledovec Rhonegletscher, který již skoro 150 let ustupuje z údolí. Letos už byl téměř schovaný nahoře, viděli jsme ho jen kousek. Údolí po levé straně je jím vymodelováno, skála v některých místech působí skoro hladce. Pokud dost svítí sluníčko, údolím se valí poměrně dravý proud vody živený právě tajícím ledovcem. Cesta po svahu ale končí a stáčí se vlevo - už přímo pod Furkapass, jak bylo vidět z fotky. Jakkoliv tohle stoupání působí monumentálně, tak sklon je kolem 6.5%, což se dá jet a dokonce je to méně, než Grimselpass. Právě v tomhle bodě jsme měli to štěstí projíždět přes stádo krav, které se v klidu přemísťovalo po silnici na svou pastvinu někde ve svahu. Při jízdě v téhle pasáži se otevírá zase nový pohled na údolí, kde leží Gletsch a na serpentiny Grimselpass. Tahle pasáž je asi nejnemáhavější, ale pokud se vám podaří dojet až k ledovci a hotelu Belveder, tak už máte vyhráno. Zbývá posledních sto padesát metrů a ty už jsou rozprostřeny na vcelku slušnou vzdálenost. V tomhle místě se vyplatí zastavit a jít se podívat na ledovec zblízka. Zahrádka kavárny, ze které byste mohli vidět lépe, je ale oplocená, a tak nezbývá, než se spokojit s pohledem jen na jeho konec. I tak je to paráda. Pohled do údolí taky nemá chybu a stojí za to. Poslední tři kilometry stoupání už nejsou prudké, výhled do údolí na Gletsch se uzavírá a pomalu se dostáváte na vrchol. Na něm nenajdete žádnou restauraci nebo hotel, jen parkoviště. Není tu ani žádné jezero, ale o to je tu větší klid se porozhlédnout okolo. Před vámi je údolí se sjezdem na Andermatt, což je také pěkný pohled.

Následný sjezd je hezký, docela nás ale překvapilo, že od pádu do údolí vás nedělí svodidla, ale jen betonové sloupky, o které (pokud byste měli to štěstí a trefili byste se do jednoho z nich) se dá vcelku slušně rozbít (a v případě, že se do něj netrefíte, tak můžete hladce zhučet o pár desítek výškových metrů níž :)). Zrovna důvěru to v nás na úzké cestě nebudilo,takže jsme to dolů moc nehonili. Asi v polovině prudší části sjezdu je zase hotel, už ne tak hezký jako Belvedere, ale strávit v téhle krajině dovolenou v něm by nám vůbec nevadilo :) Sjezd pokačuje až do Realpu a pak se sklon podstatně zmírní. Železnice se vynoří z tunelu (ten nový vede pod celým masivem Furky, v Oberwaldu zmizí v tunelu a vynoří se až zde) a doprovází vás střídavě až do Andermattu. Téměř po rovině se dostanete do Hospentalu na kruhový objezd, kudy se projíždělo na Gotthardpass a okruh se tímto uzavře. Za sebou v tuhle chvíli máte převýšení 3600 metrů a za to se myslím nemusí nikdo stydět. Zbývá už jen dostat se ke stanu. Když jsme dojeli my, bylo něco kolem 20.45, takže nejvyšší čas, světla už zbývalo opravdu jen málo. Tahle etapa byla jednou z nejkrásnějších (a nejnamáhavějších), které jsme kdy jeli...

 
  www.cyklo-vylety.cz - administrátor: L.Poncza, spolupracovník: P.Svoboda, 2008 - 2015
Poslední aktualizace: 2016-03-05 21:53:51
Stránka zobrazena: 31656 krát.