Web nejen o cyklistice
Parametry trasy | |||||
Najeté kilometry | 65,59 | Doba jízdy | 3:12:52 | Průměrná rychlost | 20,5 |
Okolí Cortiny d'Ampezzo už jsme za čtyři dny považovali za sježděné, proto jsme se přemístili o kousek dál do města Canazei. Kemp zde byl taky v pohodě, ale postrádal pro nás tak pohodovou atmosféru v Cortině, navíc byl slušně drahý, více jak deset Euro na osobu (při kurzu cca 32 Kč / 1Euro). Tenhle kemp je v nížině na rovném terénu, který není navíc nijak členitý, pár stromů to tu sice oživuje, ale není to tak hezké jako Olympia v Cortině. Nicméně okolní scenérie s cestou směr Passo Pordoi to bohatě vyvažuje. Vzhledem k časové ztrátě způsobené přemístěním jsme se na kolo dostali až po poledni a nechtěli jsme riskovat žádné překvapení v podobě pozdního příjezdu. Podařilo se nám vymyslet opět krátkou etapku, která vedla z Canazei na nedaleké Passo di Fedaia. Je to převýšení asi šest set metrů, ale na rozhýbání to postačuje :) Cesta nahoru vede zpočátku kousek městem ne moc prudkým stoupáním (ale táhlým), pak se ale zasekne do kopce a už nepustí. Celkově je to asi čtrnáct kilometrů nahoru, z toho tak méně než deset je skutečné stoupání. Sedlo je vidět i ze střední části stoupání, ale není to jako některá sedla například ve Švýcarsku, kde vidíte pět kiláků holé krajiny, cesta se zatočí jen minimálně a neubývá. Jede se pěkně, cesta se kroutí po okolních svazích a brzy se koukáte dolů za sebe a jde vidět pokrok. Navíc stavení nahoře se zvětšuje, takže to je motivační prvek jako blázen :) Nemyslím, že by tady byla nějaká vyloženě odpočinková pasáž, ale vzhledem k délce stoupání a převýšení to není smrtící sedlo. Rozhodně co se scenérie týče, tak patří k těm zajímavějším. Jede se nejen otevřenou krajinou, ale i několika galeriemi, které jsou ochranou proti padajícímu kamení a zároveň i proti vodě stékající ze skal. Tady má déšť okamžitou odezvu v podobě potoků a potůčků.
Stoupání se hrne neúnavně nahoru a před posledními galeriemi už je pěkně vidět sedlo, které se docela rychle přiblížilo. Po jejich projetí stačí uškubnout závěrečnou pasáž a už je hotovo. Nahoře je poměrně velké jezero (uměle přehrazené), které vymezuje většinu plochy sedla. Na obou koncích cesta frčí dolů. Okolo něj je docela dlouhá galerie a cesta vede po obou stranách (i když ta na druhé straně je jen napůl servisní). V červnu se nám zde podařilo najít i sníh :) Trochu jsme si nahoře zablbli, zaujaly nás poměrně četné kanály vedoucí do jezera, které sváděly právě dešťovou vodu z okolních skal, dalo se tam i vlézt :) Co se týká sedla jako takového, díky betonu nepůsobí tak přírodně, ale je to zase změna. Na druhém konci, kde začíná sjezd do Rocca Pietore je druhé jezírko (to vypadá přírodně) a malý tunýlek, narozdíl od jezírka zcela umělý, snad pro zvěř. Ale je hezký... U tunýlku jsme se Svobem velmi netypicky rozloučili, protože jsem chtěl jet dál. On nebyl ve své kůži, tak se rozhodl to nehrotit a načerpat síly na další den.
Jelikož jsme se rozloučili, chybí z mé části výletu fotky, ale to neva, protože v další kapitole se tam dostaneme. Já jsem se vydal směrem dolů z Passo di Fedaia a sjel jsem do Rocca Pietore, kde jsem se napojil na cestu, kterou jsme den předtím jeli na Passo di Gavia. Společná část byla jen do Andrazu, pak jsem odbočil vlevo a vydal se stoupat. Ještě k tomu klesání z Passo di Fedaia... Je to docela slušný sešup, navíc v jedné pasáži je báječná rovinka a dá se to pustit beze strachu dolů. Sjezdík je luxusní, dá se tu dosáhnout vysoké rychlosti, Michal Třetina, jehož kniha nás inspirovala, napsal, že si tu udělal osobní rekord, tuším 110 km/h. Toho jsem se zdaleka neodvážil, ale pomalu jsem nejel :) Stoupání vede na Passo Pordoi, což je známé sedlo v Dolomitech, protože se tady jezdí například Giro. Stoupání nemá moc slabších míst, je konstantní a dle mého názoru se jede velmi dobře na to, jak dlouhé je. Je to zhruba sedmnáct kilometrů do kopce, který je obzvlášť v horní pasáži slušně klikatý a prudký. Cyklisticky je to docela vytížené sedlo a díky holé krajině se můžete koukat kdo všechno je před Vámi a kdo všechno za Vámi. Podle toho si můžete dělat ambice a snažit se někoho dojet a předjet. Úspěch je, když nikdo nepředjede Vás. Takže já můžu být se sebou spokojen. Na Passo Pordoi jsem dorazil v rozumném čase, užil jsem si rozhled a valil jsem dolů velmi klikatým sjezdem do Canazei. Správně jsem tušil, že vyjet sedlo z téhle strany nebude sranda.