Web nejen o cyklistice
Parametry trasy | |||||
Najeté kilometry | 86,09 | Doba jízdy | 3:44:23 | Průměrná rychlost | 23,1 |
Tohle byla jedna z neplánovaných etap, nicméně se vyvedla. Cesta začíná v kempu Aprica, odkud se klesá až do Edola, což je městečko v horách na křižovatce cest, z nichž jedna vede přímo do hor přes passo Tonale dále do nitra Alp a po druhé se lze dostat až do Bergama. Edolo leží zhruba v sedmi stech metrech, což znamená, že se do tohohle malebného městečka klesá o více než 400 výškových metrů. Místy je sešup slušný, cesta není vyloženě serpentinovitá, ale je na ní docela hodně zatáček. Tak za polovinou kopce je klesání prudší, hezky je vidět městečko Cortenedolo (fotka). Za Edolem, kde je kratičká rovinka právě přes zmiňovanou křižovatku, jde cesta přes mikrotunýlek do kopce, který se celkem táhne a je náročný hlavně svou délkou. Není moc vidět, že stoupáme, proto je to docela na bednu. Stoupání na chvíli poleví i pod dvě procenta, takže se pak jede líp. Dokonce přijde pár kamenných serpentin, které pomohou překonat prudší pasáž a trochu oživí rovné úseky. Cesta prochází přes několik městeček,kopec má většinou sklon okolo tří procent, což je únosné. Nutno říct, že to je jen průměr, takže jsou zde sem tam pasáže prudší. Před městem Ponte di Legno je taková trochu hluchá a nezábavná pasáž, kdy se cesta neklikatí a stojí to dost sil se dotáhnout až pod kopec. Odsud totiž teprve začíná to pravé horské stoupání. Cesta se zanoří do lesa a přijdou i serpentiny, hned se jede líp. Sklon se zdvojnásobí a zůstane okolo šesti procent až na vrchol. Konečně se objeví i výhledy, ten jeden na zasněžené Alpy je skutečně nádherný. Po asi sto výškových metrech se také otevře hezký výhled na Ponte di Legno. Celkově bych to ale nezařadil mezi oblíbená stoupání kvůli dvaceti kilometrům, kdy cesta stoupá jen tak zlehka a navíc nevede extra zajímavou krajinou. To stoupání na Apricu z obou stran je podle mého názoru zábavnější. Co vadí ale v obou případech, je provoz na těchto cestách, člověk si musí dávat neustále pozor.
No, zpět k passu Tonale... Po dojezdu na vrchol jsme se nestačili divit, protože namísto klasického sedla jsme se dostali někam do centra města :) Po obou stranách silnice plno obchodů a přes cestu každou chvíli přechod a před ním semafor. Žádná vrcholová cedulka s nadmořskou výškou, jen velká cedule s názvem Passo Tonale v podstatě uvnitř města. Lidi se dost koukali, co za dva blázny se tam fotí :) No, když už jsme sem dojeli, tak jsme si to trochu prohlédli, ale moc nás to nenadchlo. Na tahle rušná místa moc nejsme, a tady je patrné, že tohle sedlo je turisticky velmi vytížené, v zimě to musí být znát ještě daleko více, protože snad všechny okolní svahy jsou posety vleky a lanovkami.
Ale má to i své kouzlo, zase to pro nás bylo něco jiného. Popravdě Aprica je vlastně úplně stejného ražení, také je to sedlo uprostřed města. Možná je rozdíl v tom, že sedlo není tak otevřené a nejdou vidět travnaté kopce poseté vleky. No, ale něco ke sjezdu... Ten je zpočátku trochu techničtější vlivem zatáček, pak už je cesta většinou rovná a jede se dobře. Sklon je mírný, takže brzdy moc ke slovu nepřijdou. Po dojezdu do Edola (nám se podařilo kapku zmoknout) přichází výjezd do kempu, což je porce asi 450 metrů převýšení. Je to docela záběr, sklon má v průměru okolo tří a půl procent, ale některé pasáže dokážou potrápit. Obzvláště pokud má člověk v nohách už nějaký ten výškový metr. Tak jako tak to byl opět zdařilý výlet, i když výsledkem nebylo žádné sedlo nad dva tisíce metrů, což pro nás obvykle bývá metou.