Web nejen o cyklistice
Parametry trasy | |||||
Najeté kilometry | cca 55 | Doba jízdy | cca 2:50 | Průměrná rychlost | cca 20 |
Imer je město ležící ve střední části Val di Primiero, což znamená, že všechny cesty (kromě té vedoucí dále do údolí) odsud vedou do kopce. Imer je ideálním výchozím bodem pro cesty na několik sedel v okolí, např.Passo Brocon. Kromě toho je zde ještě možnost vyšlápnout si vcelku dlouhé stoupání na Passo Rolle (zhruba 25km) a konečně taky stoupání na jedno z těch menších sedel - na Passo Cereda. Odbočka na toto sedlo se nachází o kousek výš v údolí - ve městě Fiera di Primiero. Až sem cesta z Imeru stoupá jen s minimálním sklonem - zhruba 1,5%. Ani za odbočkou se ráz stoupání hned nezmění, cesta vede kolem řeky a sklon je ještě zhruba kilometr stále mírný. To pravé Alpské stoupání začíná téměř klasickým způsobem - cesta se prudce stočí vpravo, přijde most přes řeku a za ním pořádný stoupák se sklonem poctivých 10% (značka dokonce mluví o 15%). Cesta vede vícémeně lesem a sklon vydrží téměř tři kilometry.
Zkušenost nám velí, že v Dolomitech jsou stoupání docela prudká, obzvláště pak právě v případech, kdy je sedlo nižší a leží na méně frekventované silnici. Do této šablony zapadá Passo Cereda, sklon jde pod 8% jen výjimečně. Vzhledem k nižší nadmořské výšce sedla se nejedná o žádnou panoramatickou podívanou, první serpentinovitá část je jen v lese s občasným výhledem na okolní vrcholy, druhá část je podstatně méně klikatá, ovšem výhledově je na tom naprosto stejně - jen les a okolní kopce. Poslední kilometr a půl má jiný charakter, cesta se vyloupne z lesa a následuje několik serpentin položených na louce, stoupání stále nezvolňuje - s plně naloženým kolem to byla slušná makačka. Úplný závěr stoupání je spíš ve znamení odpočinku, posledních pár stovek metrů už cesta stoupá jen mírně. Passo Cereda je jedno z těch menších sedel, je to pořád ještě relativně nízko, takže to tu působí spíše jako horská vesnice. Vyčnívající hory však jasně dávají najevo, kde jsme.
Sjezd z Ceredy má zhruba čtyři kilometry a sklon podobný jako stoupání od Fiery di Primiero, serpentin je zde tak akorát, aby to nebyla nuda. Výškoměr se zastaví těsně nad hranicí 1100 metů ve městě Mis. Zde jsme si ještě bláhově mysleli, že budeme dále sjíždět do města Gosaldo, avšak nebylo nám souzeno - za Mis čekal zhruba kilometrový kopec a až za ním konečně krátká traverza s uklidňujícím pohledem na hory. Krátký sjezd do Gosalda uzavřela přestávka na chlazený Ice tea u místního obchůdku.
A za Gosaldem (vlastně ještě přímo ve městě) už čekalo stoupání na druhé sedlo na cestě - Forcella Aurine. První úsek byl dost výživný, naštěstí asi po kilometru a půl stoupání dost zvolnilo a dokonce se objevila i krátká rovinka, na jejímž začátku byla možnost si natankovat bidony zdejší pramenitou vodou. Za rovinkou už se nic moc nedělo, cesta se na chvíli schovala v lese a na závěr se vynořila těsně pod sedlem. Forcella Aurine je podobně jako Passo Cereda nízké sedlo, hřeben prochází horskou vesnicí a nenajdete tu žádná parkoviště ani nástupy na lanovky. Zato panorama je zde hezké, už ve stoupání se dá kochat krajinou a vysokými horami okolo.
Forcella Aurine má podobně jako Passo Cereda dvě tváře. Ze strany od Gosalda je to pohodové sedlo s převýšením max. 200 metrů, z druhé strany je to stoupání s převýšením zhruba 700 metrů a délkou okolo 12 kilometrů. Tuto část jsme si naštěstí užili jen ve sjezdu. Opět dost velká část je v lese nebo vede přes menší města a vesnice, ale najde se zde dost míst vhodných k zastavení a rozhlédnutí se okolo. Klesání se zastaví až v Agordu, ve výšce nižší než 600 metrů nad mořem, což je ještě sto padesát metrů pod výchozím bodem dnešního výletu. Agordo leží v úzkém údolí Canale di Agordo a je doslova sevřené horami. Opět ideální místo k výstupům, jen cesta dále dolů do údolí klesá. Kemp jsme zde (2009) nenašli, ale měli jsme vyhlédnutý jeden kemp pod Alleghe vzdálený zhruba 16 kilometrů.
Úsek mezi Agordem a Alleghe vede celou dobu po relativně frekventované cestě s mírným stoupáním, ale mi v paměti zůstala docela slušná dřina. Možná díky tomu, že jsme měli na kole bágly, dílem se asi přidalo slunce a dusno, které v ten den panovalo, ale i tak - není to rozhodně odpočinková část. Dost "zábavný" je také tunel, který je ve stoupání a má okolo dvou kilometrů. Až do města Massare má stoupání pořád zhruba 2 - 3%, zde se to láme a cesta jde výrazně nahoru, dokonce je zde i pár serpentin. Řeka v údolí, okolo které jsme jeli je najednou velmi hluboko pod námi a hory jsou tak nějak blíž. Po dvou kilometrech konečně následuje kemp ve svahu na pravé straně cesty, uff nebylo to zadarmo.
Ubytování v kempu je v pohodě, opět je to jeden z těch dobrých kempů (narozdíl od Imeru). Trochu problematické je, že stany jsou zde mezi stromy a těžko se hledá místo na sušení prádla. Jelikož jsme přijeli relativně brzy, využili jsme náš volný čas právě k vyprání všeho potřebného, pak jsme si ještě udělali výlet do Alleghe, což je krásné podhorské město a dost velké turistické centrum.