Web nejen o cyklistice
Parametry trasy | |||||
Najeté kilometry | 94 | Doba jízdy | cca 5,5 | Průměrná rychlost | cca 17 |
Trasa popisované cesty patří k těm náročnějším, na cestě jsou dvě stoupání, každé s převýšením více než tisíc metrů. Tohle je při rozumném tempu výlet na celý den. Startovní bod je podobně jako při výletu na Passo Lusia nedaleko Predazza v hezkém kempu u řeky kousek od hlavní cesty na Passo Rolle. Začátek cesty je asi nejpohodovější úsek - pozvolný sjezd do Predazza (díky bodu za zdejší servis kol, kde si Svobi nechal opravit zlomenou osu v zadním kole), za ním následuje asi šest kilometrů po rovině, pak krátké stoupání a až do Moliny v podstatě cesta nestoupá. Vede po vrstevnici nad údolím Val di Fiemme, které mezitím pořád klesá, čímž se postupně prohlubuje výškový rozdíl mezi údolím a cestou až ke dvěma stům metrům. Cesta vede přes spoustu menších měst, asi největším a nejživějším z nich je Molina, kde je nutné z cesty odbočit a sjet do údolí do Castello Molina, kde ve výšce okolo 800 metrů nad mořem začíná stoupání na sedlo Passo Manghen.
Začátek je dost prudký, ale jedná se jen o úsek několika set metrů až k velkému odpočinkovému parku. Zde se vjíždí do údolí Val Cadino. Cesta od tohoto místa stoupá s přijatelným sklonem okolo řeky většinou lesem, je to ten typ stoupání, kdy se nezdá, že by to bylo do kopce, ale kolo moc nejede. Velké plus ale je, že i za horka se zde jede fajn, navíc asi po pěti kilometrech je tekoucí pitná voda. Od tohoto místa cesta nadále stoupá až ke konci údolí, kde nastává výrazná změna. Dosud bylo stoupání téměř přímkovité s příjemným sklonem, od bodu, kde kříží řeku v necelých 1400 metrech se ráz výrazně změní. Cesta se zúží snad na polovinu, stěží se zde vyhnou dvě auta, velmi to připomíná charakter stoupání na Passo Stalle. Zhruba po třech kilometrech se krajina otevře, les končí a následuje "luční" úsek, na něm několik serpentin a za nimi závěrečných dvě stě výškových metrů řídkým lesem a hezkou přírodou. Tohle sedlo má Alpskou atmosféru, byla by škoda jej vynechat.
Horní pasáž stoupání už je otevřená a konečně nabízí pořádné a zasloužené výhledy do nitra Alp, z úplného vrcholu pak famózní pohled na údolí Val di Calamento, odkud se na sedlo šplhá cesta z druhé strany. Sedlo Manghen je rozlohou malé, nepatří k těm frekventovaným a v kombinaci s okolní krajinou je to skutečně jedno z těch nejhezčích sedel na našich cestách v roce 2009. Val di Calamento je níže položené než Val di Fiemme, takže se dá předpokládat, že to bude z této strany ještě zábavnější - tuto variantu jsme však museli nechat na jindy, jelikož naše cesta vedla zpět do údolí Val di Fiemme a odtud přes stoupání do Moliny zpět směrem k Predazzu - konkrétně do Tesera.
Tesero leží na začátku stoupání směrem na Passo Lavaze, které už jsem popisoval v jednom z příspěvků. Stoupání na Passo Pampeago má se stoupání na Lavaze společnou asi tříkilometrovou pasáž ke křižovatce ve městě Stava. Až sem vede stoupání víceméně městem a je slušně prudké. Až sem to moc o krajině a o výhledech není, ale za křižovatkou se ráz stoupání změní alespoň do té míry, že nevede mezi domy, ale zanoří se do lesa. Co se prudkosti týče, tak od tohoto místa to začne být skutečně nářez - sklon je minimálně 12% a více. Cesta vede opět přímkovitě nahoru a naprosto bez odpočinku stoupá až nad hranici 1750 metrů do města Pampeago, což je sice malé ale navštěvované lyžařské centrum. Na cestě jsou dva tunely, což je skoro jediné zpestření, jinak je to jen dřina.
V Pampeagu je ideální místo na krátký odpočinek, který je potřeba - odsud už následuje jen šotolinová cesta. Ta není o nic méně prudká, ale je o dost zábavnější, protože vede otevřenou krajinou, zaujme třeba výhled na zbytek cesty a na samotné sedlo Pampeago (Reiterjoch). Na každém kroku je zde vidět, že okolní kopce jsou v zimě frekventované sjezdovky, je tu snad deset lanovek a vleků. Rozhled čekající na vrcholu je famózní stejně jako celková atmosféra - není tu asfaltka = nejsou tu ani auta a je tu božský klid, což v kombinaci s nádhernou přírodou je skutečně paráda a stojí za to si tohle sedlo vyjet. A taky stojí za to si jej sjet. Po afaltce z Pampeaga je to sice otázka několika minut, ale vzhledem k tomu, že je to rovný úsek, dá se zde dosáhnout neskutečných rychlostí. Můj dosavadní rekord byl cca 80 km/h na silničním kole, zde jsem se přiblížil k 90 km/h, což při pomyšlení na to, že jsem nejel na silničce ale na horském kole a brzdil, není vůbec zlé. Prostě tato dvě sedla mají něco do sebe !!!