Web nejen o cyklistice
Parametry trasy | |||||
Najeté kilometry | 88,11 | Doba jízdy | 6:12:43 | Průměrná rychlost | 14,18 |
Tak jako každý rok, i tentokrát jsme zvolili jednu etapu za královskou. Tento titul si vysloužila dvěma více než dvoutisícovými sedly. S nákladem okolo 20 kg tento výkon po sportovní stránce řadím minimálně na stejnou úroveň jako etapu z roku 2007, která vedla dokonce přes čtyři dvoutisícová sedla. I když bylo tehdy převýšení přes 3500 metrů, přece jen je rozdíl to zvládnout na horáku s nákladem než na silničce s batohem.
Cesta ze Söldenu začala stoupat prakticky hned za městem, takže bez většího zahřátí jsme se vydali na nahoru. Opět nám kulisu dělala valící se voda přes obrovské kameny, což bylo působivé a připomínalo nám to, že jsme ve výšce, kam naše hory téměř nedosáhnou. Za "vodní" pasáží následoval asi půlkilometrový sjezd (k naší nelibosti) do vesnice Zwieselstein, kde prakticky začíná cesta na Timmelsjoch. Tomu odpovídá změna sklonu, po úbočí kopce se cesta během necelých osmi kilometrů vytáhne o 400 metrů výše až do poslední vesnice - Obergurgl. Zde stojí za zmínku odbočka na nejvýše položenou Evropskou asfaltku vedoucí až kamsi mezi ledovce do výšky nad 2800 metrů (o tom, že je to nejvýše položená cesta vím od Svobiho - snad nekecá :D ) Pár metrů za zmíněnou odbočkou je oficiální začátek Timmelsjoch Hochalpenstrasse, samozřejmě zde nesmí chybět pořádná cedule (u níž jsem zvěčnil Svobiho).
Další vývoj stoupání se dá předvídat - není to žádný čajík, ale jako většina vysokohorských stoupání nad 2000 metrů má stabilní sklon pod 10 procent (konkrétně 8,5%). Je to samozřejmě pořádná dřina, ale brzy přichází krátká pauza u mýtnice. Placený je vlastně jen závěrečný úsek, pro cyklisty samozřejmě zdarma. Hned za mýtnicí s hezkou vyhlídkou na údolí Ötztal následuje nemilé překvapení (o kterém jsme ale zhruba věděli) v podobě sjezdu do výšky asi o sto padesát metrů nižší než mýtnice. Sjezd vede do údolí sevřeného ze všech stran horami, stromy už zde nejsou, jen kameny a nějaká ta tráva. Větší část stoupání je vidět, což při pohledu před sebe a při pomyšlení na to, že se téměř nehýbete, moc na náladě nepřidává. Tato pasáž má zhruba tři kilometry a nějaké drobné, je poměrně rovná a náročná, sklon přesahuje 9%. Na konci údolí se cesta několika serpentinami vyšplhá směrem k sedlu, které je vlastně v zatáčce. Nahoře najdeme horskou chatu (nebo hotel či co), parkoviště, klasicky kupu motorkářů a automobilistů i cyklistů. Je odsud famózní výhled především na Italskou stranu. Sedlo leží na hranici s Itálií a podobně jako například na Forcola di Livigno je zde i malinká celnice.
Sjezd z Timmelsjoch směrem na St.Leonard je zpočátku dost ostrý a hlavně serpentinovitý, cesta se skutečně šplhá po masivu. Myslím, že Italové to se stavbou měli přece jen horší než Rakušáci, zdejší terén na mě působil nepřístupněji. Cesta ve stejném duchu pokračuje prvních několik kilometrů, pak ubude serpentin a cesta se více narovná, což je plus pro výhled na spodní pasáže. Ve výšce zhruba 1700 metrů je asi kilometrová pasáž s mírnějším sklonem a hospodou, kde se dá občerstvit (což může mít význam především při cestě nahoru), pak cesta opět začne padat dolů do údolí. Celkově je sjezd famózní už svou délkou okolo 28 kilometrů, ale i měnící se krajinou - to je dáno tím, že výškový rozdíl činí neuvěřitelných 1800 metrů. Jet to z této strany nahoru, tak nevím, jak bychom se cítili a jak dlouho by nám to trvalo
St.Leonardo je městečko utopené mezi kopci, odkud jedinou možností, jak nestoupat do prudkého kopce, je vydat se údolím od města Merano. Vzhledem k tomu, že to nebyl náš plán, dali jsme si zde ve Sparu obědovou pauzičku a s obavami se dívali, jak na Timmelsjoch padají provazy deště - vyšlo nám to tak tak... Rozhodli jsme se tedy co nejrychleji vydat se na Jaufenpass, další dvoutisícovku na cestě. Cesta na Jaufenpass jde bez větších okolků hned do kopce. Jede se lesem, sem tam nějaká serpentina a jde to vcelku příjemně, brzy se nabídne pohled na St.Leonardo pěkně z výšky. Asi od výšky 1000 metrů se serpentiny začnou pomalu vytrácet a přijde rovnější pasáž (okolo Valtiny) a s ní i posledních pár vesnic na cestě. Výšku 1100 metrů máme se Svobem uloženu dobře v paměti - tady nás chytil déšť a strávili jsme zde v nějaké stodole asi půlhodiny, než se počasí trochu zklidnilo, což znamenalo jet za mírného deště. Cesta se v této pasáži narovnala a přišla již zmíněná a mnou neoblíbená pasáž s několika zatáčkami a zdánlivě nekončícím stoupáním. Ale i tato pasáž musela skončit, což se stalo právě nad Valtelinou. Za ostrou zatáčkou zde stoupání opět změní charakter, opět se objeví řada serpentin v lese a rázem se jede trochu lépe, i když sklon se nemění, je téměř stejný po celou cestu (okolo 7%). V tomto bodě déšť přešel v průtrž a tím nám dost pokazil dojem z dalšího průběhu stoupání.
Cesta nad Valtinou opět vede lesem, stoupání má podobný charakter jako na svém začátku, ovšem serpentin je méně, v podstatě se jede po traverzovité cestě, pak serpentina a další traverza. Výhledů moc není, to až ve vrcholové pasáži, kde se cesta podruhé a naposledy vynoří z lesa, skončí serpentiny a opět se jede po úbočí kopce šikmo nahoru. Okolí už je v této fázi kamenité, což napovídá, že výška je blízká dvěma tisícům metrů. Ale to ještě není konec, cesta se jen tak nevzdá, ještě se za skálou jednou otočí, opět šikmo stoupá nahoru a brzy se ocitá nad pasáží, kde se vynořila z lesa. Člověk by už už čekal konec, ale ještě minimálně kilometr musí vydržet, než se konečně za mírnou zatáčkou vynoří vrcholová cedule. Úctyhodné převýšení 1400 metrů se nám podařilo překonat za více než dvě a čtvrt hodiny.
Na Jaufenpass je malá restaurace, která je velice útulná. My jsme ale byli prochladlí, takže jsme se zde raději neohřívali, protože pak by se nám do mokrého a studeného sjezdu nechtělo. Teploměr ukazoval něco okolo osmi stupňů, což v nás vzbuzovalo lehké obavy, vzhledem k tomu, že jsme byli úplně mokří. V takovém stoupání nepomůže nepromokavá bunda, jelikož se pod ní člověk stejně totálně propotí. Ale to neva, my jsme už byli na dešti hodinu a půl, takže tu další půlhodinu jsme samozřejmě zvládli. Sjezd byl v některých fázích serpentinovitý, sem tam nějaká ta šikmá traverza. Takže by to byla zábava, pokud by tak nelilo Ke kempu jsme dojeli sice prochladlí, ale už jsme zažili i horší stavy. Naštěstí zde byl dostatek možnosti se osprchovat v teplé vodě, znovu se nastartovat a převléct se do suchého. Kemp se nachází v lese, takže i když pomalu přestávalo pršet, nijak jsme to díky kapkám padajícím ze stromů nepocítili. Co se vybavení kempu týče, tak to je v pohodě, takový střed za velmi rozumnou cenu. Je zde jak pračka, tak sušárna a co je velké plus, mají zde i malý obchůdek. Jediné co při naší návštěvě chybělo k naprosté spokojenosti bylo počasí...