Cyklovýlety - Italské Alpy a Dolomity

Cyklovýlety - rok 2009

Italské Alpy a Dolomity

Rasun-Anterselva - Brixen - Penserjoch - Bolzano

Parametry trasy
Najeté kilometry	134	Doba jízdy	6:46:35	Průměrná rychlost	19,77

Okruh Italskými Alpami a Dolomity začíná v Rasunu. V roce 2009 to bylo potřetí, co jsme sem zavítali, takže je to pro nás staré známé místo. Rasun leží v údolí Valle di Anterselva, na začátku stoupání na krásné sedlo jménem Passo Stalle (popsáno zde). Je to malé město nedaleko hlavní cesty směrem k Rakouským hranicím, což z něj dělá dobré východisko pro vícedenní putování na kole. Cílem cesty ale není ani Passo Stalle ani hranice s Rakouskem, nýbrž více než 80 kilometrů vzdálené Sedlo Penserjoch. K tomu, abychom se k němu dostali je nutné projet až nakonec údolí Pustertal (Val Pusteria), do kterého se dostaneme po krátkém sjezdu z Rasunu.

Celým údolím Pustertal vede nádherná cyklostezka, která je z velké většiny pokryta asfaltem, tak do 106, tudíž je vhodná i pro silniční kola. Stezku už jsme popsali v etapě Gasteig - Anterselva. Jen ve zkratce bych se zmínil, že stezka vede krásnou krajinou, nechybí stoupání, klesání, lesíky, louky a dokonce ani nějaké te vesničce se nevyhnete. Podstatné je, že ve srovnání s velmi frekventovanou cestou je tohle o mnoho šťastnější varianta, i když je to určitě větší makačka Stezka Pustertal prochází Bruneckem a končí v Brixenu. V podstatě až sem v součtu klesá, i když se nedá říct, že by na cestě nebylo sem tam kratší stoupání.

Pokud se nechceme vydat do Brixenu, po stezce se dá město objet a krásně se napojit hned do dalšího údolí - Val Isarco. Ráz stezky se sice trochu změní, ale pořád vede hezkou krajinou a tentokrát ve výsledném součtu stoupá - je zde i více krátkých a prudkých stoupání (výjimkou není i sklon nad 12%). Poslední část před Vipitenem vede okolo Brennerské dálnice víceméně po rovině. U Vipitena putování po stezce končí a za dálnicí po odbočení vlevo začíná stoupání na Penserjoch.

Stoupání na Penserjoch má něco okolo 15 kilometrů a na cestě číhá převýšení více než 1400 metrů, z čehož automaticky vyplývá, že je to skutečně prudký kopec. Počáteční kilometr a půl je spíše zahřívací, to hlavní přichází až za poslední větší křižovatkou. Cesta začne stoupat se sklonem zhruba 9% a v podstatě si tenhle sklon udrží až do konce. Charakter krajiny se samozřejmě mění s rostoucí výškou, ale charakter stoupání jako takového se moc nemění. Serpentiny ve spodní části vůbec nejsou, stoupá se jen po úbočí kopce, cesta je zde v podstatě zařízlá do skály. Je to jedna dlouhá klikatá traverza, která se v první části vzdušnou čarou téměř neodklání od dálnice. Výrazněji se krajina změní po opuštění Val Isarco, nicméně stoupání zústává stále stejně prudké, pořád dost skalnaté, podstatná část vede lesem nebo mezi stromy. Pár serpentin se objeví zhruba sedm kilometrů pod vrcholem, nicméně závěrečné tři kilometry následuje opět dlouhá traverza, ze které lze celou dobu vidět vrchol (rep. to, jak se pomalu (ne)blíží). Kopce v této pasáži už jsou holé, jen samá skála a vítr, tohle místo je hodně otevřené. Prostě, chce to nejen fyzickou, ale i psychickou vytrvalost.

Ale odměnou je pravé skalnaté dvoutisícové sedlo s výhledem na obě strany údolí, které rozděluje. Hezké je sledovat zde západ slunce (to se nám povedlo, protože vytáhnout sem plně naložená kola nám trvalo snad dvě a půl hodiny), méně hezké je pak v takovou pozdní dobu sjíždět. Nedá se totiž kempovat nikde po cestě, protože kemp v Bolzanu je jediný nejbližší (skoro 50 km pod vrcholem). Sjezd je zpočátku celkem prudký, nicméně zbylých asi 40 kilometrů je nutné téměř pořád šlapat. Cesta vede okolo řeky a dost připomíná sjezd do Landecku z Bielerhöhe. Férové je říct, že i s plně naloženým kolem to jede slušně, okolo 35 - 40 km/h. Závěrečné kilometry před Bolzanem cesta začne klesat více a následuje neskutečné množství delších i krátkých tunelů - na tomto úseku je jich více než 20 !!! Trefit do kempu v Bolzanu, který je na opačném konci města kousek od nemocnice, to je také zážitek. Nejlepší je zeptat se někoho místního (alespoň v tomto bodě jsme měli obrovské štěstí - první člověk, kterého jsme se zeptali nás přímo zavedl až k bráně kempu).
Zařadit takhle dlouhou a náročnou etapu na začátek celé cesty a odrovnat se tak na další dva dny mimo jiné i díky příjezdu po půl desáté večer, to může jen pako (a my).

Pokračování na Bolzano - Prato - Passo Nigra - Passo Costalunga >>

Zpět na << Dolomity 2005