Web nejen o cyklistice
Parametry trasy | |||||||
Najeté kilometry | 81,2 | Doba jízdy | 4:20 | Průměrná rychlost | 18,7 | Převýšení | 1650 metrů |
Jak už název napovídá (podobně jsme ve Francii potkali Termignon), je Isolaccia jakýmsi zlomovým bodem. V minulosti bylo pravděpodobně toto místo skutečně trochu v izolaci, protože leží na konci údolí...
Nicméně v roce 2011 to bylo docela živé městečko s kempem, kde jsme strávili jednu noc po příjezdu z Passo Gavia. Sice jsem zmiňoval, že Isolaccia leží na konci údolí, v praxi to ale znamená výšku vyšší než například Lysá hora v Beskydech - 1360 metrů :) I přes poměrně slušnou výškovou základnu se ale nedá říct, že by to bylo nějak znát - pro pokračování v cestě do Livigna je totiž nutné přejet hned dvě sedla - Passo di Foscagno a Passo d'Eira. Klíčové je to první, za ním už je jen kratší sjezd a stoupání...
Silnice začíná stoupat v podstatě bezprostředně po výjezdu z kempu na hlavní silnici, odkud se traverzou dostává k první serpentitně. Pak následuje poměrně prudký (odhadem tak 10%) a klikatý úsek kolem potoka (dohromady cca 2 km), až se silnice přes další serpentiny dostane nad údolí na kratší traverzu. Zde už se stoupání pomalu vynoří z lesa a otevírá se výhled na členitou krajinu, popřípadě údolí, kde leží Isolaccia. Silnice pokračuje ve stoupání až pod vrchol hřebene, kde ustoupí stromy trávou pokrytým skalám. Na závěr je ještě třeba projet několik zatáček, překonat menší galerii, a pak už se jen pokochat výhledem ze sedla Passo Foscagno - pravdou je, že zábavnější je pohled na Livigno a na Passo d'Eira :) Ještě poznámka na závěr - je to vcelku slušně frekventovaná silnice...
Za Foscagnem následuje sjezd asi 250 výškových metrů do takového dolíku na náhorní plošině, odkud silnice začne opět stoupat - přes galerii, ze které se vynoří pod vrcholem sedla. Náhorní plošina moc nepřipomíná, že se nacházíme v turisticky vytížené oblasti, je to příjemná podívaná, sem tam krávy, malé stavení a tak :) Závěr na Passo d'Eira je docela prudký, takže na chvíli musí výhled stranou. Vrchol sedla je prostorově malý, je to úplně jiné sedlo než to vedlejší (a hezčí), navíc je odsud výhled směrem na Livigno, kam se sjíždí. Sjezd je o něco mírnější než stoupání, navíc není moc dlouhý, takže v Livignu jsme hned...
Tímto přejezdem jsme prakticky uzavřeli tuto oblast Alp - přes Livigno nebo v jeho bezprostřední blízkosti vedly ještě následující 2 výlety : Ofenpass, Forcola di Livigno - Berninapass. Danou oblast jsme nejvíce projezdili při naší návštěvě Švýcarska. Livigno je bezcelní zónou s bezkonkurenčně nízkými cenami kosmetiky, benzínu nebo alkoholu, v roce 2011 už se nám tentokrát nějaká lahvinka do batohu vešla To ale oproti roku 2007 nebyla jediná změna - jak už je popsáno na stránkách jinde, cesta přes Livigno směrem na Švýcarsko a Ofenpass vede okolo velké přehrady, na jejímž konci je tunel Munt la Schera vyrubaný do skály při její stavbě. Tento tunel byl cyklistům přístupný ještě v roce 2007, ne však v roce 2011 - to už bylo nezbytné využít "shuttle bus" za cenu 5 EUR. Platba mě osobně moc nepotěšila, ale přece jen to bylo bezpečné a tím pádem i smysluplné.
Tunel je ve sjezdu a po výstupu z autobusu jsme rázem o 100 výškových metrů níž a ještě ke všemu ve Švýcarsku :) Následuje stoupání na třetí sedlo na cestě, kterým je Ofenpass. To má asi devět kilometrů, přičemž prvních šest vede okolo potoka řídnoucím lesem pěkně nahoru, nevýhodou je měnící se sklon, což ubírá síly. Jakmile se na dohled objeví vrchol sedla, začíná ta výživnější část, cesta se odpojí od údolí a po skále se klikatě vine nahoru. Klikatě a prudce... Za sebe musím říct, že s báglama na nosiči už mi moc hej nebylo a každý metr trval celou věčnost. Sklon odhaduju nad 10%, takže slušný závěr - vzhledem k tomu, že jsme tudy v roce 2007 jeli jsem si to možná mohl líp pamatovat a kapku rozložit síly :))
Ofenpass se řadí také k sedlům s výškou přes 2000 metrů, což je cenný skalp pokaždé... Silnice z tohoto bodu naštěstí až na minimum úseků jen klesá. Nejprudší je ten úvodní kus, po kterém následuje chvíli pauza a opět klesání do Sta Marie. Na několik kilometrů pak je klesání jen mírné, aby pak opět stálo trochu za to ve svém závěru do údolí Val Venosta. Závěr už je hezky zelený, po sklanatých plochách z horní části už není doslova ani památka.
Tímto se vlastně uzavírá šestidenní okruh přes Jižní Tyrolsko a Lombardii, jehož začátek i konec leží v Pratu pod vyhlášeným sedlem Passo dello Stelvio. Nedá se říct, že by to byl okruh jednoduchý, ale rozhodně je to rozmanitý kus krajiny, který je fajn si při jízdě na kole zblízka prohlédnout...